Rozhovor s Davidem Dubským - trenérem a koordinátorem v Judo Academy

Rozhovor s Davidem Dubským - trenérem a koordinátorem v Judo Academy

Od rvaček s bráchou až k medaili na mistrovství Evropy...

Bývalý reprezentant David Dubský (*18. 7. 1984), jehož ve slibně rozjeté závodní kariéře před účastí na OH v Londýně 2012 zbrzdilo především vleklé zranění kolena, teď na plný úvazek trénuje v Judo Academy – a pracuje na sestavě silného ligového týmu!

Davide, asi klasická otázka: jaké byly tvoje judistické začátky?

Začal jsem ve dvanácti letech, do té doby jsem závodně lyžoval. Táta dělal judo a my jsme ho s bráchou Filipem (Filip Dubský, 31. 8. 1985, reprezentant, několikanásobný Mistr ČR v judu) vždycky chtěli začít trénovat, dost jsme se spolu rvali, ale tátovi se líbilo lyžování, tak jsme víkendy trávili na horách. Jenže proti dětem, co na horách žili, jsme moc neměli šanci. Táta nás pak konečně vzal na Folimanku do klubu USK Praha a nás to od prvního tréninku začalo bavit. Jako správně rvaví kluci jsme se hned zapojili, rychle jsme ostatní dohnali a po půl roce přišla první vítězství a medaile. To nás „nakoplo“.

Soutěžili jste s Filipem, kdo bude lepší? I třeba co se týká výsledků?

Jasně – mezi sebou pořád, i když jsme každý chodili jinou věkovou a váhovou kategorii. Roční věkový rozdíl se rychle smazal a srovnávali jsme se spolu hlavně na tréninku a každý chtěl vyhrát. Ale kdo je lepší na závodech jsme doma neřešili – že by nám táta vedl tabulku bodů, to určitě ne. A první zahraniční výsledky měl Filip už v dorostenecké kategorii, já pak až v juniorech.

To jsi v roce 2003 získal stříbro na juniorském mistrovství Evropy, pak přišly medaile ve Světovém poháru a bronz na Univerziádě 2009 (Světové univerzitní hry jsou olympiádou pro studenty vysokých škol do 26 let – pozn. autora). Kterého cenného kovu si nejvíc vážíš?

Nejvíc vzpomínám na juniorskou medaili z ME. Do té doby jsem to bral tak, že udělat medaili v někde zahraničí nebo doma je jedna věc, ale získat ocenění na mistrovství Evropy je téměř nedosažitelné. Navíc v Česku dlouho nikdo medaili na ME neudělal, tak to bylo pro všechny hodně vzdálené. A vybojované stříbro ve mně zanechalo velmi silný dobrý pocit. Světové poháry i Univerziáda byly taky skvělé, ale juniorské ME 2003 je pro mě nezapomenutelné.

Dovedl bys říct, co ti judo, kterým žiješ většinu svého života, dalo?

Nejvíc asi kamarády a partu kolem. Díky judu jsem poznal hodně lidí, se kterými se vídám už dvacet let. Což by asi jinde nešlo, školu po pár letech dokončíš, přestěhuješ se... Tím, že judo dělám už dlouho, mám kolem sebe základnu skvělých lidí, kterým můžu věřit a na které se můžu spolehnout. Není to o jednom nebo dvou kamarádech, ale třeba dvaceti se kterými se můžeme scházet a pomáhat si. A druhá věc je samozřejmě možnost podívat se do ciziny a procestovat svět. Prioritou, kamkoliv jsme přijeli, bylo vybalit věci a projít si město – Řím, Atény, Paříž... Bylo mi osmnáct, potřeboval jsem všechno vidět a poznat. Mistrovství světa se konalo často na exotických místech, měli jsme několik dní na aklimatizaci, takže to bylo hodně příjemné se v klidu „rozkoukat“.

Po úspěšné závodní dráze ses před pěti lety vrhl na kariéru trenéra...

To bylo trošku jinak – v roce 2012 jsem se ještě snažil o nominaci na OH v Londýně, ale ta kvůli přetrženým vazům v koleně nevyšla. Tak jsem se rozhodl, že budu pracovat „mimo obor“ a judo jako hlavní náplň jsem na nějakou dobu opustil. Dokončil jsem vysokou školu, měl klasické zaměstnání... Koncem roku 2013 za mnou přišel Petr Lacina (šéftrenér seniorské reprezentace – pozn. autora) a nabídl mi trénování seniorů na Folimance pod hlavičkou MVČR. Nezačal jsem od dětí nebo dorostu – rovnou jsem do toho „vlítl“ s dospělými na té nejvyšší možné úrovni. Od roku 2015 jsem k tomu ještě dostal vedení juniorské reprezentace. A od listopadu 2016 působím v Judo Academy, kde se věnuji nejen trénování, ale především řízení a koordinaci trenérů, akcí...

Takže jsi se teď dostal k dětem – judistické základně... Baví tě to?

Zpočátku bylo dost těžké se „překlopit“, protože u dospělých jsou jednoznačné ambice být nejlepší a neexistuje slovo nechci, to prostě do vrcholového juda  nepatří. A na začátku pro mě byl trošku problém pochopit princip, že ty tři tisíce dětí, co tu trénují, mají judo jako kroužek, zábavu. Neaspirují tolik na výsledky – trénink formou her je musí hlavně bavit... Ale máme tu i závodní tým 20-30 judistů ve věku 10-12 let a ten se již přibližuje juniorskému způsobu trénování. Děti jsou zapálené, chtějí jezdit na závody, učit se... To se trošku podobá judu, na které jsem zvyklý.

Učíš je na tatami nějaké svoje „vychytávky“?

Ne, to ne. Jsou to žáci, jejich výkonnost šla nahoru velmi rychle, trénují 4-5x týdně, a myslím si, že místo toho, aby uměli jednu věc, se musí naučit základní dovednosti. S pevným základem, o který se tady s kolegou Václavem Sedmidubským snažíme, se můžou rozvíjet dál – teď pro ně není tak důležité vyhrávat, ale umět pády, únik z kesa-gatame (základní držení – pozn. autora), navazování chvatů... To už je nikdo v patnácti učit nebude. A navíc – sám jsem vyhrával hlavně díky specialitám, ale každou vypilovat mi trvalo spoustu let, aby byla účinná. Takže nemůžu předpokládat, že desetileté dítě techniku během pár týdnů, měsíců pochopí a začne používat. Pro zpestření samozřejmě na tréninku občas něco ukážu, ale pokud se to někomu líbí a zkusí to používat, musí si k tomu cestu najít sám a upravit si to, protože to nejde dělat stejně.

Jak by ses jako trenér třemi slovy charakterizoval?

(dlouhé zamyšlení) Cílevědomý, spravedlivý, empatický.

Co bys po zkušenostech jak závodních, tak trenérských, začínajícím judistům doporučil, aby byli úspěšní?

Nejdůležitější je, aby se teď nehnali za výsledkem. A je to rada i pro rodiče, kteří je tlačí do nějakých cílů. Měli by být trpěliví, protože ten nejdůležitější věk, kdy se rozhoduje, zda budou úspěšní, je dorost. Často se stává, že i když žáček exceluje, poráží všechny ve své kategorii a má dobrou techniku, v dorostu skončí, protože psychicky neunese větší konkurenci. Takže doporučuji se rozvíjet dál, brát občasný turnaj jako trénink, který ho může posunout a neočekávat, že na takové úrovni jaké jsou, budou neustále. Dětem se to těžko vysvětluje, důležitou (většinou negativní) roli hrají i rodiče, kteří očekávají lineární růst a často tomu tak není. Dítě se pak někde zacyklí, přijde puberta, horší motorika při rychlém růstu, jiné zájmy – rodiče tlačí na výsledky a dítě to přestane bavit.

Až budeš rodič, dáš svoje děti na judo?

(smích) Asi ano. Obecně vím, že judo je dobrý sport pro rozvoj všeobecných dovedností, ale nejdůležitější je vždycky trenér. Takže když bude moje dítě dělat třeba gymnastiku, atletiku nebo plavání a bude tam dobrý trenér, který ho naučí přístupu k danému sportu a motivuje ho, aby ho to bavilo, tak je mi to jedno. Judo tedy ano, ale nebudu ho nutit.

Máš nějaké „tajné“ přání, čeho bys chtěl s dětmi, které teď trénuješ, dosáhnout?

Byl bych rád, kdyby se rozšířily řady těch nejlepších a věřím, že s tím potenciálem, obrovským množstvím možných závodníků, které tady máme, se dá vybudovat samostatné pražské středisko. S dětmi chceme pravidelně jezdit na zahraniční turnaje, nominovat je na ME a MS v mládežnických kategoriích a vybudovat takovou základnu, abychom si mohli ty nejlepší závodníky udržet, poskytli jim dobrý sparing i zázemí a nemuseli je posílat do jiných klubů. Jednoduše vybudovat nejlepší klub z Judo Academy. Věřím, že za tři čtyři roky bychom měli mít dorostenecký tým pro ligu a zisk titulu není nesplnitelný cíl. A pak samozřejmě liga, extraliga, to ale ukáže čas.

17. 5. 2017                                                                                                                                           AŠ

Úspěchy:

MČR juniorů

2001, 2003

zlato

-60 kg

MČR seniorů

2003, 2005-11

zlato

-60 kg, -66 kg

ME juniorů Sarajevo

2003

stříbro

-60 kg

SP Praha

2005, 2012

bronz, stříbro

-66 kg

SP Birmingham

2007

bronz

-66 kg

SP Tallinn

2009

bronz

-66 kg

Univerziáda Bělehrad

2009

bronz

-66 kg


 

Přihlaste se do Judo clubu Kidsport
Využijte první hodinu zdarma

Dotaz